DEATH ANGEL se zapsali do srdcí thrash metalových fans ještě coby náctiletí mladíčci dvěma nekompromisními záseky „The Ultra Violence“ a „Frolic Through The Park“, které v druhé půli osmdesátých let minulého století pomáhaly definovat zvuk Bay Area. Když se zmíněná díla setkala s nadšenými ohlasy, neváhalo vydavatelství Geffen zlanařit nadějnou skupinu do svojí stáje. S nástupem k mocnějšímu vydavateli přišla i stylová změna, kterou dodnes vnímám jako úctyhodný a poměrně riskantní tah. A nic na mém postoji nezmění ani skutečnost, že se třetí a jednoznačně nejlepší album kapely „Act III“ nesetkalo s takovými ohlasy, jaké si asi nejen samotná kapela, ale i její nový chlebodárce představovali. Hudba DEATH ANGEL se rázem otevřela širšímu stylovému spektru, což vyvolalo u skalních headbangers zmatek, protože to, co se počalo odehrávat na „Act III“, se v zásadě tak nějak přestávalo slučovat s názvem kapely.
Po vzoru tehdejších zaoceánských metalových štik (MEGADETH, ANNIHLATOR), které dávaly vydatně najevo vlastní technickou brilanci aniž by díky tomu trpěly písně, se i DEATH ANGEL dokázali oprostit od přežitého ultra rychlého thrashe osmdesátých let s velkou přesvědčivostí. Skupina začala více pracovat s aranžemi a na technickém provedení skladeb, které rozšířila o lehké prvky funky a jazzu („Discontinued“). Došlo však i k výraznému navýšení melodiky, což znamenalo nezvykle pestrý výsledek, kdy posluchač vlastně nevěděl, jestli ještě poslouchá power metal (takřka techno-thrashový výkop „Seemingly Endless Time“), funky metal („Stagnant“) nebo prostě písničkářský rock (obě později zmíněné balady). Skladby na albu tak zejména díky neúnavným kytarovým hrátkám Roba Cavestanyho, kterého zjevně nezajímaly nějaké stylové bariéry, doznaly na podstatně větší komplexnosti. Progresivita v pravém slova smyslu, tak by se dalo nazvat počínání DEATH ANGEL na „Act III“. Již zmiňovaný kytarista a největší talent v kapele Cavestany se stal hlavním katalyzátorem nápadů a zejména v obou precizních baladách vypomohl frontmanu Marku Oseguedovi i se zpěvovými linkami. Skladby „Veil Of Deception“ a „A Room With A View“ tak díky střídání obou hlasů získaly na obrovské barvitosti, na hodně dojemné melodice a na gradaci zejména druhé z uvedených, která se nadechne k strhujícímu power metalovému závěru. Obě tyto balady pro mne dodnes patří k těm nejlepším, jaké jsem kdy slyšel.
DEATH ANGEL také počali mírně koketovat s užíváním rapových deklamací („Disturbing The Peace“), které samozřejmě střídali s melodickými nápěvy obou lídrů, což mělo za následek ještě větší pestrost už tak progresivního materiálu. Z dnešního pohledu vnímám tohle dílko jako něco, co o řadu let předběhlo svoji dobu. Za zmínku stojí i precizní hra mladičkého bicmena Andyho Galeona, kterému bylo v době vydání „Act III“ pouhých dvaadvacet let. Na podzim roku 1990 objeli DEATH ANGEL několik štací po Evropě, aby se přesunuli do Spojených států. Jenže neúspěch prodejů třetího řadového alba zažehl uvnitř souboru mnoho neshod. Vše vyvrcholilo na americkém turné, kdy při jednom nočním přesunu jejich tourbus havaroval kdesi uprostřed arizonské pustiny, aby se následných několik hodin stalo doslova bojem o život těžce zraněného Galeona. Kapela se nicméně zakrátko (i přes úspěšné zažehnání tragédie) zejména díky názorovým rozdílům na další hudební směřování rozpadla a pouze její torzo, soustředěné okolo Cavestanyho, pokračovalo v dalších letech pod názvem THE ORGANIZATION, což byla jedna ze stěžejních skladeb na „Act III“. Do toho přišel samozřejmě padák od Geffen a u DEATH ANGEL zavládlo na dlouhých jedenáct let ticho.